Klášter byl založen roku 993 pražským biskupem sv. Vojtěchem († 997) a knížetem Boleslavem II. Pobožným  († 999). Byl to první mužský klášter na českém území vůbec. V 11. století byl za opata Menharda postaven v Břevnově první kamenný kostel. Jeho krypta se pod dnešní bazilikou zachovala dodnes. Později byl na stejném místě, kde stál starší románský kostel, postaven prostornější kostel gotický. Břevnovský klášter utrpěl velké škody za husitských válek.

Obnovou a barokní přestavbou prošel po třicetileté válce za opata Tomáše Sartoria († 1700) a pak zvláště v první půli 18. století za opata Otmara Zinka († 1738). Ten najal přední stavitele a umělce doby, jakými byli Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi, Petr Brandl, Karel Josef Hiernle a další. Jejich prací pak vznikl umělecky cenný a dodnes obdivovaný komplex budov se zahradou. Ambiciózní plán založit v přestavěném Břevnově v 18. století šlechtickou akademii ztroskotal.

Pohnuté byly dějiny kláštera ve století dvacátém. V roce 1950 byl břevnovský klášter stejně jako ostatní kláštery komunistickou vládou zabrán. Opat Anastáz Opasek († 1999) byl nespravedlivě obviněn a strávil 50. léta ve věznicích. Klášter během komunistické éry značně zchátral. Obnovené benediktinské komunitě se za pomoci státu i zahraničních klášterů podařilo klášterní budovy opravit a důstojně oslavit 1000 let trvání kláštera v roce 1993 — břevnovské opatství bylo při té příležitosti papežem obdařeno čestným titulem »arciopatství«. Papež Jan Pavel II. pak v roce 1997 břevnovské mnichy při své návštěvě v České republice také osobně navštívil. V roce 1999, po smrti Anastáze Opaska, stanul v čele kláštera jako převor-administrátor Prokop Siostrzonek. V posledních letech se pokračuje s opravami celého komplexu a život kláštera vrůstá do života pražského Břevnova na začátku 21. století.

Klášter Na Slovanech (Emauzy) založil v r. 1347 císař Karel IV. jako klášter se slovanským liturgickým jazykem. Byli tu mniši jihoslovanští a později čeští. Klášter měl vlastní skriptorium. Za husitských bouří se opat přidal k straně pod obojí a klášter nebyl úplně zničen. Část mnichů po opatově smrti v r. 1426 odešla. V Emauzích působila v některých letech utrakvistická konzistoř. V 16. století se kališnický opat přidal k straně katolické. Benedikt Peňalosa, zpovědník manželky císaře Ferdinanda III., dosáhl v r. 1635 toho, že zbylí emauzští mniši odešli do klášteříka u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, do kláštera Na Slovanech pak přišel jako opat Peňalosa sám a s ním mniši ze španělského kláštera Montserrat. Z opatů španělského období, které trvalo až do 2. půle 19. století, vynikl v 17. století svou vědeckou činností opat Jan Caramuel z Lobkovic.

V 19. století klášter upadal a jeho opat se r. 1871 rozhodl rezignovat. Arcibiskup B. Schwarzenberk pozval do Emauz mnichy vyhnané za „kulturního boje„ z německého kláštera Beuron. Přišli v r. 1880, zbavili klášter barokní výzdoby a pořídili novou ve vlastním novoromantickém stylu, takzvaném beuronském uměleckém stylu. Vydávali časopisy, pozvedli na vynikající úroveň liturgii se zpěvem gregoriánského chorálu. Mezi světovými válkami se v Emauzích konaly liturgické kongresy, mnich Marian Schaller přeložil v rámci liturgického hnutí pro potřeby laiků římský misálek. V r. 1941 přepadlo klášter gestapo; opat A. Vykoukal a ještě jeden mnich zahynuli v Dachau. V r. 1945 utrpěly klášterní budovy rozsáhlé škody za náletu spojeneckého letectva na Prahu. Po válce byly zahájeny opravy kláštera, ale už v r. 1950 byl klášter spolu s ostatními vyklizen. Budovy byly v 50. letech doopraveny a staly se sídlem Československé akademie věd. Část emauzských mnichů žila v exilu; v r. 1965 se jim podařilo získat klášter v rodišti sv. Benedikta v Norcii v Itálii. Po r. 1990 žili emauzští mniši v Břevnově; v r. 1995 byla ukončena rekonstrukce jednoho patra kláštera pro klauzuru a mniši se přestěhovali. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce gotického klášterního kostela a posvěcen nový oltář.

Klášter Rajhrad u Brna založil kníže Břetislav v r. 1048 jako proboštství podřízené Břevnovu. V 13. století utrpěl klášter za tatarských nájezdů na Moravu, zato však beze škod přečkal rušnou dobu husitskou — stal se tehdy jedním z útočišť pro mnichy z Břevnova. Břevnovský opat se sem uchýlil i za stavovského povstání na začátku 17. století. V 18. století byl podle plánů J. B. Santiniho znovu postaven klášterní kostel sv. Petra a Pavla a začalo se i s dlouho trvající stavbou nových klášterních budov.

Roku 1813 bylo proboštství v Rajhradě povýšeno na samostatné opatství. V 19. století byl rajhradský klášter významným moravským kulturním centrem. Jeho knihovna, obsahující i velmi vzácné rukopisy, čítala desítky tisíc položek; rozsáhlá byla i klášterní sbírka obrazů. Mniši se zde zabývali vědeckou činností: už v 18. století byl rajhradským proboštem břevnovský benediktin J. B. Pitr, historik a překladatel Řehole; dále vynikli historici Řehoř Volný a Beda Dudík, filozof a překladatel Aristotela Pavel Vychodil, archivář a knihovník Maurus Kinter. Rajhradští benediktini rozvinuli i rozsáhlou činnost ediční, v Brně měli svou vlastní tiskárnu. Po r. 1950 byli zdejší mniši rozptýleni, kněží pracovali v duchovní správě, opat dožil v internaci. V klášteře bylo zřízeno vojenské skladiště. V r. 1997 byl klášter opět osídlen mnichy.

Roku 1213 daroval Přemysl Otakar I. broumovský výběžek břevnovským benediktinům. Před r. 1322 tam vzniklo proboštství podřízené Břevnovu. Jeho dějiny proto s Břevnovem úzce souvisejí. Těsně před vypálením břevnovského kláštera husity se břevnovský opat s větší částí komunity uchýlil do opevněného Broumova a začalo období, kdy jedno břevnovské opatství mělo dvě sídla, Břevnov a Broumov. Tento stav vydržel až do r. 1939. Nynější stavební podoba Broumova pochází z 18. století, kdy nechal opat Otmar Zinke Břevnov i Broumov přestavět (architekt K. I. Dientzenhofer).

Od středověku fungovala v Broumově klášterní škola, která se v nové době stala gymnáziem. V r. 1939 bylo břevnovsko-broumovské opatství z politických důvodů rozděleno na dva samostatné kláštery. Gymnázium bylo za války nacisty uzavřeno, dva členové kláštera se dostali do koncentračního kláštera v Dachau. Ani po válce nebyl osud kláštera, osídleného Němci, radostný. Dva kněží byli na faře podléhající klášteru zavražděni. Komunita byla pak z republiky vyhnána a našla útočiště v bývalém augustinánském klášteře v Rohru (diecéze řezenská). Byly učiněny pokusy osídlit klášter čechoamerickými benediktiny z Opatství sv. Prokopa v Lisle (Illinois) nedaleko Chicaga (převor P. John Cherf). Američané byli po nástupu komunistů k moci vypovězeni z republiky. Za vlády komunistů pak byly v Broumově soustředěny řeholnice různých řádů.

Poutní areál s kostelem Panny Marie Vítězné se nachází na Bílé Hoře nedaleko pláně, na níž se odehrávala osudného 8. listopadu 1620 bitva mezi císařským a stavovským vojskem.
Poutní areál vznikl v letech 1704-1730 postupným rozšiřováním kapličky z roku 1622 s kostnicí. Projekt kostelní kopule, ambitů a nárožních kaplí je dílem Jana Blažeje Santiniho. Ten se tohoto úkolu zhostil jako člen mariánského bratrstva. Iniciátorem a hlavním představitelem společenstva dobrodinců, které zajišťovalo finance na stavbu, byl hradčanský malíř Kristián Luna.